Norsko 2008

    Po loňském Rusku jsem na letošní léto naplánoval slibované Norsko. Původní plán, jet v osmi lidech dodávkou se standardně změnil, a nakonec jsme jeli jen ve třech Fiatem Panda. Ale chyba těch co nejeli.

1.8.

    Během dopoledne jedu ke Kátě a vyzvedávám u ní auto, v nejhorším vedru montuju zahrádku, přidělávám rakev a nakládáme věci. Pak jedeme do Tesca nakoupit. Jídlo nám plní celou rakev, a tak jsme nakonec rádi, že jedeme jen tři, páč ve čtyřech bychom se do auta nevešli. Když naložím i můj batoh, je jasné, že do kufru se už taky víc nevejde a proto musí Břéťův  bágl na zadní sedačku vedle Kačky. Vyrážíme z Prahy kolem 7 a valíme směr Hanstholm, odkud máme jet trajektem do norského Egersundu. Původní plán jet s Hirtshals do Kristiansandu shořel na obsazenosti trajektu, ale ještě že tak. Naše nová varianta sice trvá asi o 3 hodiny déle, ale je o polovinu levnější a ještě ušetříme za benzín, neboť nás loď přiblíží více k našemu prvnímu cíli.
    Cesta probíhá v pohodě až do doby, kdy nás zastihne prudká bouře s přílivovými dešti. Jedeme po dálnici asi jen 80. Když se počasí zlepší, dojíždíme do Berlína, kde nás nějaká objížďka svede zpět směrem na Postdam a my si zajíždíme asi 80km. Bojíme se, že nestihneme přijet včas na odbavení a proto po zbytek cesty Pandura(jak jsme ho přejmenovali podle známého obrněného vozidla) docela ždímáme.

2.8.

    Ve dvě v noci se střídám s Břéťou za volantem a jedu až do rána. Když už v Dánsku pomalu sjíždím ze silnice, mění mě zase Břéťa. Ještě jeden řidič by se hodil. Nakonec jsme v Hanstholmu ještě asi 2 hodiny předem. Jdeme se projít, ale v tom se kolona vozidel rozjíždí, tak zase spěcháme zpět. Projíždíme kontrolou a já si uvědomuji, že jsem do rozměrů auta zadal výšku bez rakve. Vůbec mě to nenapadlo. Naštěstí se i tak vejdeme do 2 metrů, takže se to obejde bez příplatků.
    Najíždíme na trajekt a hurá na palubu. Svítí slunce, ale je poměrně větrno. Vyjíždíme.
    Asi po hodině nám dojde zásoba piva a chtělo by to i něco na sebe, ale ouha. Auta jsou po dobu cesty nedostupná. To je daň za nevědomost. Před chladem mizíme v podpalubí a já zaháním i hlad, když dojíždím zbytek filé v bufetu, zatímco Břéťa se pohoršeně kouká a dělá, že mě nezná.

Na palubě

    Do Norska přijíždíme asi v půl 8 a hned jedeme směrem ke stolové hoře Prekestolen. Kousek od ní rozbíjíme nocleh u silnice a začínáme vařit. Kde se vzaly tu se vzaly, náhle se odněkud vynořily miliony malinkatých mušek a začaly si nás dávat k večeři. Repelent nefungoval, takže jedinou obranou bylo se obléci do bund, čepic a nasadit si brýle, což při teplotě kolem 20°C nebylo taky nic moc. Naštěstí začíná pršet a mušky mizí. To jsme ale ještě netušili kam. Když jdeme spát a otvírám stan, náhle se jich na mě pár set tisíc vyřítí. Ještě že byly jen pod plachtou a ne ve vnitřním stanu. I tak ale ráno vypadáme, jako bychom měli neštovice.

3.8.

    Počasí nic moc, ale přesto jdeme vzhůru k našemu cíli. Cesta je docela zajímavá a pro někoho, kdo tu nikdy nebyl je zde spoustu objektů k focení. Stavíme u každého jezírka a vodopádu a fotíme. Za pár dní už s námi jen tak nějaký vodopád ani nehne.

Jeden z mnoha

    Když přicházíme na konec naší cesty, nezbývá než konstatovat, že není nic vidět, otočit se a jít zpátky. Smůla, ten rozhled by fakt stál za to. Scházíme k autu a přes náhorní plošinu Hardagervidda jedeme do národního praku Jotunheimen. Cestou se ještě zastavujeme u nejvyššího vodopádu Voringfossen.

Ten nejvyšší

    Pozdě v noci přijíždíme do Gjendesheimu, kde stavíme stan na parkovišti hned vedle WC. Spánek přichází ihned.

4.8.

    Ráno není počasí stále nic moc. Ze zkušeností kamarádů víme, že poslední trajekt z Memurubu zpět do Gjendesheimu jede asi ve 4 a zvažujeme možnost jen nejprve trajektem tam, a pak pěšky po hřebeni nad jezerem Gjende zpět. Nakonec vzhledem k počasí volíme varinantu, že vylezeme jen nahoru na hřeben a vrátíme se zpět.
    Při úvodním stoupání nás zastavuje sympatická slečna a rozdává nám dotazníky, týkající se turisticky upravených cest. Zdržuje nás to asi dvacet minut, ale nikam nepospícháme.
    Když dojdeme na hřeben, počasí se zlepšuje a my se rozhodujeme, co dál. Nakonec vítězí varianta dojít až do Memurubu na trajekt. Tak tedy jdeme. Cesta je zpočátku nudná, ale jak se objeví těžší pasáže, jsem ve svém živlu. Asi po 2 hodinách se kocháme výškovým rozdílem mezi dvěma jezery a věříme, že cíl je nedaleko.

Hřeben nad vrcholem jezera Gjende

    Vítr z plachet nám berou v protisměru jdoucí turisté, kteří říkají, že jsou před námi ještě asi 3 hodiny cesty. Káťa toho má už plné zuby, ale není zbytí. Dupeme co to dá, ale cíl stále v nedohlednu. Naopak vidím loď, jak se blíží k Memurubu a říkám si, je to v prdeli. Už sestupujeme, ale odjíždějící loď nám bere naději na pohodový návrat. Nestihli jsme to o 20 minut. V duchu proklínám onu sympatickou slečnu, ale nezbývá než vyrazit podél břehu. Cesta má trvat 2 hodiny, to není zase tak hrozné.
    Úzká podmáčená pěšinka je často křižována potoky a vodopády, které jí dodávají neuvěřitelné kouzlo. Jsem rád, že trajkt ujel a cestu si užívám. Ne však Kačka. Je chudák úplně hotová a deprimuje ji i Břéťa, který nám hned zmizel z očí. Celkem nám cesta zabírá asi 3,5 hodiny a na konci toho máme všichni plné zuby. Vaříme a po jídle vyrážíme pod nejvyšší horu Norska Galdhopigen. Cesta končí závorou a my v domnění, že jsme už u chaty Juvasshytta stavíme stany.

5.8.

    Ráno vycházíme, stany necháváme stát, aby oschly. Míjíme závoru a začínáme stoupat. Na silnici je docela rušno, což nám je podezřelé. Asi po 3 hodinách přicházíme na dohled chaty a je nám jasné, že jsme zase zbytečně ztratili síly. Koukám, který kopec je tu nejvyšší a pak společně s Kačkou volíme jeden z nich a jdeme k němu. Břéťa se raději odchází zeptat do chaty, a tak se dělíme. Když už si nazouvám mačky, vidím v dáli skutečnou Galdhopigen.

Galdhopigen

    Volám Břéťovi, omlouvám se mu a rozmlouvám mu nákup vůdce. Za chvíli jsme pohromadě a valíme směr kopec. Snažíme se předběhnout skupinu asi 100 lidí, kteří si najali vůdce, což se nám těsně pod ledovcem daří.
    Rychle se navazujeme a nevěřícně sledujeme ceduli s nápisem ve třech jazycích- anglicky, německy a ... česky. Pozor, ledovec je nebezpečný, hlavně se navazujte. Pro mě tedy ostuda, asi nás tu mají jako v alpských zemích za ty nejhorší.
    Rychle vyrážíme, ale dva 50 ti hlavé vláčky turistů na laně jsou nám v patách. Konečně se dostáváme na suť a po ní už následuje jen vrcholové firnovisko. Na vrcholu je mlha, takže sbohem panoramata.

Na vrcholu Galdopigen

    Sestup je nepříjemný, jako každý jiný a vzhledem k tomu, že chceme stihnout bus od Juvashytty dolů, docela pospícháme. Na ledovci se už ani nenavazujeme, protože má představa ledovce je opravdu jiná a ani na to není čas. Autobus stíháme na poslední chvíli. Dole balíme a přesouváme se směrem k Briksdalenu, kouknout na splaz největšího Evropského ledovce Jostedalsbreen. Místo na stany nacházíme na břehu jezera kousek od našeho cíle. Děláme oheň a sníme o špekáčcích.

6.8.

V noci pršelo a stany jsou mokré. Necháváme je tedy stát na místě a jedeme k ledovci. Počasí se vybírá a my si užíváme výletu, který kazí jen davy turistů.

Splaz Jostedalsbreenu u městečka Briksdal

    Cestou zpět balíme stany, dáváme koupel a přejíždíme do městečka Hellesylt, kde si dáváme hambáče a nastupujeme na trajekt přes Geirangerfjord. Proslulý fjord nás trochu zklamal, zejména vodopád Sedm sester byl oslaben nedostatkem vody.

Geirangerfjord

a  vodopád Sedm sester

Trochu chcíplých 7 sester

    Jsme v Geirangeru a před námi je Orlí stezka a na ní navazující známá Trolí cesta. Pandur to do kopce dává povětšinou na dvojku, jen občas musím podřadit na jedna.

Orlí stezka

    Trolí cesta je zase opačný problém. I přes brždění mototorem je potřeba přišlapávat brzdový pedál, a tak nám pod kopcem slušně smrdí destičky.

Trolí cesta

    Nacházím Kačce její vysněnou značku pozor Troll a jedeme dál. Vzhledem k tomu, že jsme čekali, že nám tato část výletu zabere dva dny, volíme za ušetřený den návštěvu NP Dovrefjell. Přijíždíme tam v podvečer, ale dlouhé dny relativně dobré počasí nám přejí dobrou viditelností. Park je proslulý výskytem pižmoňů, což je jakási varianta bizona. Jsou prý velmi plaší a nebezpeční a je nutné se od nich držet nejméně 200m daleko. Máme kliku a pižmoně vidíme asi po 10 minutách, jak se pase za malým hřebínkem asi 50 metrů od silnice. Pohled Břéti a Kačky byl jasný. Fotit tedy půjdu já. Necháváme nastartováno a otevřené dveře pro případ mého napadení. Naštěstí pižmoň neměl chuť honit magora z Čech a v klidu si to odkráčel pryč, čímž se mi docela ulevilo.

Pižmoň v NP Dovrefjell

    Pokračujeme po prašné silnici k osadě Snoheim, s cílem vylézt druhý den na Snohetu(2286m n.m.).

Snoheta

    Fouká studený vítr a my potkáváme v osadě pár cizinců, kteří mají stejný plán. Břeťa chce jít spát do emergency roomu, což striktně odsuzuji a zavrhuji. Nejsme přeci v nebezpečí. Nakonec prosazuji odchod na úpatí hory. Kdybychom se hodinu nedohadovali, nemuseli bychom hledat místo pro stan po tmě, ale o to to bylo dobrodružnější. Našli jsme super plácek akorát pro dva stany i s postavenou ohrádkou proti větru. Přesto bude tato noc nejchladnější z celého pobytu.

7.8.

    Ráno vstáváme celí prokřehlí, vaříme čaj a Kačka vypadá, že nikam nepůjde. Kdyby se voda nevařila tak pomalu, určitě by nešla, ale takhle měla dost času si to rozmyslet. Výstup nebyl ani tak prudký, ale šlo se po kluzkých kamenech a kousek pod vrcholem i po sněhu.

Na vrcholu

    O to horší byl sestup. Když jsme došli k autu, byli jsme rádi, že se nikomu nic nestalo. Klasicky sušíme, vaříme a prohlížíme cestu, která nás dnes čeká. Do Trondheimu to naštěstí není už tak daleko. Po příjezdu do města se ubytováváme v hostelu a vyrážíme na prohlídku památek. To víte jak se asi tvářím, když nesnáším města. Když se vrátíme, jdeme do klubu nasát atmosféru. Pivo na 40 NOK není nic pro nás, ale přesto si Břéťa dává. Já nacházím na baru pozvánku na šachy s nějakým místním typem. Kdo ho porazí, dostane od něj pivko grátis. Říkám si, že to bude asi nějaký mistr, ale jdu do toho a k mému překvapení si vybojuji pivo. Odvetu prohrávám, ale týpek pivo nechce, že prý musí být fresh na večerní poker, na který mě vzápětí zve. Šel bych moc rád, ale s vidinou zítřejšího transportu do Bodo musím odmítnout. Dáme si ještě exkluzivní sprchu 3 v1 a jdeme spát.

„3 v 1“

8.8.

    Dnešní den trávíme celý v autě. Výjimku tvoří pouze polární kruh, kde vystupujeme, fotíme a Kačce začíná anabáze s kupováním suvenýrů. Zde nic nevybrala. Až večer dojíždíme do Bodo a zjišťujeme, že trajekt jede asi v jednu hodinu. Děláme u auta jídlo a pak odpočíváme.

9.8.

    Kolem 6 jsme v Bodo. Kdo čekal nějaké krásné městečko, byl stejně jako my zklamán. Rybářské domky, stejně natřené a mrtvo i kolem poledne.

„Netuctové domky na Lofotách“

    Chtěli jsme se najíst v nějaké rybí restauraci, ale žádnou otevřenou jsme nenašli. Projíždíme tedy Lofoty dále na sever a zastavujeme u městečka Sortland, kde vystupujeme na kopec se skálou v podobě rohů. Výstup je docela náročný, jsou zde i lezecké pasáže, ale výhled stojí za to.

Lofoty z hřebene

    Já pokračuji po skále ještě výš,ale Kačka s Břéťou se bojí a docela je chápu. Skála porostlá lišejníkem moc nedrží a i já se místy docela vybojím. Hlavně pak při sestupu. Večer hledáme ještě onu zmiňovanopu rybí restauraci, ale nacházíme jen jakýsi bar. Dáváme si fish and chips a jedeme dál. Spíme už na pevnině.

10.8.

    Ráno vyrážíme do Narviku, já už nechci prohlídku města ani vidět, tak zůstávám spát v autě. Je neděle a Kačce se nedaří najít nic otevřeného, kde by koupila suvenýry. Když pak oba dorazí, jdeme konečně do restaurace. Není sice úplně rybí, ale místní speciality tu mají. Každý si dáváme něco jiného. Já jediný se odvažuji pro fishmix, kde jsou kromě ryb i  různé mořské potvory. Stojí to asi 150NOK, ale nelituji. Výborné.

Fishmix

    Po tomto obědě vyrážíme do městečka Kafljorddalen, odkud vede štěrková cesta směrem k nejvyššímu finskému vrcholu Halti. Cesta se asi po 6 km mění v peklo. Jen šutry a díry, ale pandur bojuje a dojíždíme až k jezeru, kde stavíme stany na písčité pláži.

11.8.

    Je tu ráno, poměrně hezké počasí a my vybaveni GPSkou jdeme vstříc výstupu na haldu kamení, která je nejvyšší mezi ostatními haldami. GPSka, kam jsem zadal souřadnice nás vede neomylně k cíli, až do chvíle, kdy hlásí, že už jsme na místě. Vrchol není nikde vidět. Sakra, zkurvená technika. Přes údolí je vidět docela vysoký kopec, s nějakou tyčí, tak tam vyrážíme. Až tady, když se otočíme, zjišťujeme, že jsme původně stáli asi 300 metrů od vrcholu. Nezbývá než jít tedy zase hodinu a půl zpět.

    Konečně stojíme na správném vrcholu. Halti.

Konečně Halti

    Je hrozný vítr, který proniká do těla jako nůž, a tak se ani moc dlouho nekocháme a valíme zpět. Na sestup volíme cestu druhou stranou a je okořeněn parádním, ale trochu riskantním sjezdem asi 50° firnoviska. Získávám zde velký náskok, který u auta přetavuji v pozdní oběd pro právě příchozí zbytek party. Po jídle balíme a přesouváme se do švédského Nikkaluokta, což je výchozí bod pro dobytí nejvyššího vrcholu Švédska. Dorážíme pozdě v noci, kemp je placený, tak se vracíme zpět na nepříliš vzdálené parkoviště, kde je několik otevřených přístřešků. Kačka spí v autě, my s Břéťou  venku.

Slušný nocleh

 

12.8.

    Přejíždíme z místa noclehu zpět do kempu Nikkaluokta, kde necháváme auto. Cesta k chatě Kebnekaisefjallstation má asi 20km. Zkrátit se dá pomocí motorového člunu, čehož využíváme. I tak je to ale ještě slušný kus cesty a přicházíme dost zničení. Většinou se jde mokřady po lávkách nebo březovými hájky, v nichž se hlava na hlavě mačkají obrovští křemenáči. Pro mě, jakožto houbaře neuvěřitelný pohled.
    Místa na stany je všude kolem chaty dost, takže v poklidu stavíme. Začíná pršet a Břéťa si ještě pomocí cepínu buduje odvodňovací kanálky. Ráno vstáváme v 8, ale je hnusně. Dohadujeme se, že den počkáme a doufáme ve zlepšení počasí. Chvíle bez deště si krátíme rozděláváním ohýnku, ale jelikož nám ho stále se opakující přeháňky vždy uhasí, vzdáváme to. Ve stanu se však celý den nedá vydržet a tak činíme rozhodnutí, že dnes nebudeme šetřit. Jdeme do hospody a pijeme pivka nehledíce na cenu, která je asi 40NOK. Dáme jich asi 5, než jdeme spát.

13.8.

    Nápad den počkat se vyplatil. V 5 hodin nás vítá slunečno a my jdeme vstříc vrcholu. Jsou tu dvě varianty výstupu, my pochopitelně volíme tu těžší, přes ledovec. Cesta je nádherná, kombinuje se tu výstup sutí, přechod ledovce, který je ovšem jen takové mláďátko, lehká ferrata a na závěr výstup sutí a po sněhu na vrchol. Ten stojí opravdu za to a společně s výhledem ve mně tvoří nejsilnější zážitek z celého výletu.

Kebnekaise

    Pár fotek a tradá dolů. Vzhledem k naší ztrátě získané díky dešti musíme dnes dojít až k autu, což se po 7 hodinách výstupu a sestupu ukáže jako docela hustá záležitost.

Na vrcholu